Nekonečná Loviště

Při psaní těchto stránek vždy pláči, vím, že každý život musí skončit a tak těmto pejskům děkuji za to, že nám dělali společnost, že nás věrně provázeli po světě a že se radovali právě s námi.

Nezapomene na ně, a popřejeme mnoho zájíců, psích kámošů, klidu i radostí bez starostí a bolestí v nekonečných lovištích .....


Kdy přijde čas na těžké rozhodnutí?



Brebis Blanc Taien "Brenda"

* 03.03.2002
+ 21.10.2012
otec: Kim Restinga
matka: Beky Fillův Dvůr.

- plnochrupá, skus nůžkový, DKK 0/0, MDR +/+


Vzpomínka na Brendu
Breňuška umřela náhle a pro mě velmi nečekaně, sobotního rána mi nepřišla naproti a já jí našla ještě teplou, ale již spící věčným spánkem. Rozpadla se nám hiearchie ve smečce, a mě opustila věrná kamarádka, které se očích vždy objevili jiskřičky, když jsem jí oslovila. Brenda byla taková naše tichá voda, klidná, sebevědomá, bezproblémová, nepatřila mezi výstavní hvězdy, někomu se líbila moc, někomu vůbec, často jsem si z ní dělala legraci, že to je náš chrt, protože to byla fena se silnou kostrou, avšak šlachovitá, suchého typu a velmi velmi krátkou srstí. Brenda byla vždy velmi hbitá a její strojový klus mi připomínal lehký vlčí pohyb, kterým byla schopná absolvovat dlouhé vzdálenosti bez známek unavy. A velmi ráda aportovala, to byla Brendina velká vášeň :-) V chovu tu po Brendě zůstala Gorgónie Taien (Finsko, HD A, ED 0/0), Kruela Taien (HD A, ED 0/0), Karita (HD A, ED 0/0) a Lady Lyra Taien (HD A, ED 0/0)
"Brendi, děkuji ti za radost, kterou jsi rozdávala, za bezstarostné dlouhé výlety, kdy jsi byla mým věrným stínem a ochráncem....děkuji, děkuji, děkuji"



Felice z Veselé Rodiny "Líza"

* 18.07.1998
+ 02.01.2012 euthanasie (DKK)
otec: William´s General Eisenhower
matka: Angie z Veselé Rodiny

plnochrupá, skus nůžkový

>

Líza je můj první pes, fena, která nikdy neměla mladé, protože se poměrně záhy zjistilo, že má těžkou dysplazii na zadních nohách, takže se nehodila pro chov a ani jiné sportovní využití. Tenkrát v patnácti jsem to obrečela, ale možná paradoxně právě proto jsem se chovatelství začala věnovat více. Veterinář prorokoval, že Líza už tak v sedmi letech nebude moci chodit. Jenže to Lízu podcenil, Líza bojovnice se dokulhala až do svých necelých třinácti a půl. Jenže dnes se, přes veškerou snahu, už na nohách udržet nedokázala. Přišlo to nejtěžší v životě chovatele. Sebrat odvahu a sílu k tomu vzít psa k veterináři a tam se s ním rozloučit. Pak vykopat hrob a věrného přítele vrátit přírodě.
"Lízo, vedla jsi smečku a zároveň jsi byla nejoddanější. Pes nemusí vyhrávat výstavy a závody, aby byl mimořádný. S tebou odešla velká osobnost, která mi bude moc scházet. Sbohem"



Ioko Taien

* 26.6.2009
+ 13.4.2011 euthanasie (pat.vyš.- encefalitida, meningitida)
otec: Ch. Fire de Chimindoa
matka: ICh. Amélie Taien

- plnochrupá, skus nůžkový, zbonitována 3/2011
oční vyšetření 2010 negativní

Pouhé necelé dva roky avšak dnů plných radosti.
Že Iokytka zůstane doma bylo jasné skoro hned po jejím narození, od malinka byla velmi komunikativní, sociální šiperka s darem rozesmívat dvounožce, u Iokytky se příznaky onemocnéní objevili z hodiny na hodinu a po několika denním boji jsem již neměla sílu, přesvědčení ani odvahu tu její dušičku dál zdržovat ...
Iokytka byla nadšenec, šiperka do posledního chloupku, veselá, chytrá, nadchnutá pro jakoukoliv legraci. Po prvním tréninku agility s Ioky mi instruktorka řekla - Market, jestli tuhle šiperku nedotáhneš na závody, tak už s tebou nemluvím ... Iokytka byla neuvěřitelně vnímavá, dělala vše na plno a její stále veselá povaha byla nakažlivá. Milovala balónky a uzlíky a všechny hračky. A nesnášela odrostlá štěňata běloušů, když si myslela, že jí přerůstají přes hlavu a dostatečně nerespektují - uměla se pak proměnit v černého nazlobeného uvrčeného ďáblíka :-) Prostě Iokytka.
Po tomthle čmoudíkovi se mi bude dlouho dlouho a moc moc stýskat, ale co člověk nadělá? .... achjo



Beky Fillův Dvůr

* 31.3.1997
+ 3.6.2010 euthanasie (nádory mléčné žlázy)
otec: Ch. Cevil of Majestic
matka: Ch. Amazon v. Fehér Arany

- HD 0/0
plnochrupá, skus nůžkový,
krátkosrstá

Po více než 13ti letech z našeho světa odešla Beky Fillův dvůr, fenka s konstitucí za kterou by se nemusel stydět leckerý pan pes a zároveň s velkým dobráckým srdcem. Možná ji některý z Vašich pejsků má v rodokmenu. Beky byla svá, měla ráda všechny lidi, pejsky už méně, Beky mi připomínala v některých ohledech vlka, měla své prastaré pudy, od přírody věděla jak by věci měli být a občas s ní bylo těžké pořízení. Avšak o to víc si člověk užívaj její přízeň, její společnost, protože nezdolnějšího parťáka na dlouhodlouhé výlety by jste nenašli ... Beky byla celý život velmi vitální, kromě pár kosmetických úprav následků holčičích bitev Beky nikdy nepotřebovala veterináře. Naše rozhodnutí se s Bekynkou rozloučit bylo velmi těžké, ale velmi rychle rostoucí neoperovatelný nádor na mléčné žláze s definitivní prognózou, nám nedal na vybranou. Beky byla celý život bojovnicí, a ačkoliv tuto poslední bitvu by nevyhrála, odešla se vší pokorou, i hrdostí a hlavně s naší láskou ... V přímé linii tu po ní v chovu v Čechách zůstali: Contesa Žukovská zahrada, Brebis Blanc Taien, Boney Taien, Ch. Elvis Taien, V zahraničí pak: Baghira Taien, Elias + Ch. Elvira Taien



Lady ze Zlaťáku - Ejby

* 13.9.2002
+ 10.2.2006 nehoda
otec: Kaj od Policie
matka: Magda ze Zlaťáku

- HD 0/0
plnochrupá, skus nůžkový,
krátkosrstá, černá ze znaky

Ebču jsme koupili, když jí byl rok a půl. Ebča byla od začátku moje, bylo zvláštní jak se stranila dětí, zběsile utíkala před mamčou, ale mě na každé písknutí poslouchala. Moc mazlík nebyla. Pak jsme začali trénovat obrany, aporty, stopy, zdlouhavá věc, potýkaly jsme se s následky předešlého výcviku, kdy nejdůležitější bylo, aby nahnala strach a šla do akce, neměla ani páru, že se kouše do rukávu a ne do "živého", kařistnický pud jí nic neříkal. I já jsem v té době získávávala první zkušenosti se sportovní kynologií. Ze začátku bývala nervózní, a pak už se těšila, rukávy si nosila do kotce a nebo s nimi skákala na figuranta, že si dá ještě kolečko. Ať dělala cokoliv, dělala to naplno, byla neuvěřitelně neúnavná. Dvacet kiláků se mnou na kole a furt by aportovala klacíčky. Později tak trávila i procházky, vzala si nějakou kládu a buť se chtěla tahat nebo ji házet. Neustále s ní běhala a hlavně kolem mě, abych byla co nejvíce umazaná :-) A poslušnost, to byla básnička, motivaci jsme udělali na pamlsky, a Ebča šlapala vedle nohy, očima hltala každé slovo. Štěkání dělala za odměnu. Vlastně, měla jsem pocit, že každy cvik už pak dělala jako odměnu :-). Byla pohodovým psem, mohla jsem s ní kamkoliv, do metra, do přírody, vždy poslušná, vyrovnaná, jedno ucho vždy namířené na mě, kdybych náhodou pískla. Byla jsem na ni hrdá, jak se chovala, společně jsme udělaly mnoho práce. Byla drsoň svým způsobem, k sobě i ostatním, nikdy na sobě nedala znát, že by ji něco bolelo. Když všichni psi zdrhli za zajícem, ona se jako jediná na zavolání po dvaceti metrech vracela. Prostě skvělá, chytrá, jedinečná ...



Kdy přijde čas na euthanasii?

Víte - Japonci se nemodlí za dlouhý život, ale za rychlou smrt, a ačkoliv bychom si jistě přáli, aby tady naši zvířecí přátelé byli navždy, jednou se nejspíše budeme muset rozhodnout, jestli jejich život je ještě dostatečně důstojný pro ně i pro nás a není to jen zdlouhavé čekání na neodvratný konec. Většina mých psů neumřela přirozeně, ale byla uspána. Nejnáročnější na euthanasii není euthanasie samotná, ale proces, který k této akci spěje, kdy si najednou uvědomíte, že v souvislosti s věrným přítelem vůbec přemýšlíte o něčem takovém, že ztrácíte naději a že lepší už to nebude, respektive, že případné zlepšení nebude mít v podstatě vliv na kvalitu života a bude jen oddálením neodvratného a dotrpěním se do finální fáze. Euthanasii je možné brát jako dar, protože to je krásná smrt, pejska veterinář nejprve uvede do narkózy, a poté podá látky, jež zastaví srdeční činnost a dýchání. Celý tento proces tedy probíhá ve spánku, bez bolestí, pejsek jej nevnímá. Tato konkrétní chvíle je paradoxně nejtěžší pro majitele, je zakončením procesu rozhodování a smíření se se skutečností, uvědomíte si, že ztrácíte přítele a že to už nikdy nebude jako před tím, že nedokážete vrátit čas a ani nedokážete udělat nic, co by zastavilo stupňující se trápení, že toto je pro Vašeho přítele jediná osvobozující cesta. A kdy tedy ta chvíle přijde? V podstatě - pokud na toto téma myslíte, pak ta chvíle přijde velmi brzy. Zvířata vnímají okamžitou situaci, nemyslí na budoucnost s nadějí jako my lidé. Zvířata málokdy umí projevovat bolest, spíše si na ní zvykají a tiše trpí. Pokud je jejich trápení příliš veliké, pak pro ně není polehčující představa, že jim léčba možná zafunguje a bude jim o fous lépe, nebo že tu budou o pár měsíců déle. Jestliže ztratí zájem o jídlo, začnou chřadnout, nemohou se, nebo nechtějí, postavit a pohybovat, nebo jim z očí zmizí jiskřičky radosti a nastoupí apatie, pak je čas nejvyšší …. Euthanasie je totiž dar poslední, dar krásné smrti, věčného bezbolestného a klidného spánku, kdyby mohli - poděkovali by Vám za ní ….
© Schmidt 2006